#11 MÁ CESTA DO SANTIAGA- 7. DEN

Borres- Berducedo (hospitales route- přechod hor)

25 km

Prý nejkrásnější etapa celé trasy. Jsem na to zvědavá.

Už jsem vám vyprávěla o tom, že si nedojdu na záchod před cizími lidmi? Obzvláště v místnosti, kde máš záchod hned vedle ložnice a jde slyšet všechno, ANO VŠECHNO. Tak přesně, tenhle den znovu nastal. Vstávám po 6 hodině, většina ještě spí. Vydávám se směr nové dobrodružství. Dnes by mělo být sluníčko a teplo.

Skoro na konci vesnici vidím ceduly s automatem! Hurá. Doplňuji zásobu vody. Cesta mě vede dál ke křižovatce, jedna cesta vede přes hospitales route, druhá cesta vede přes vesnici kolem hor.

Vydávám se samozřejmě přes hory. Výhledy jsou nádherné. Nevím, jakým směrem půjdu a tak se kochám přítomným okamžikem, který mi nabízí tolik krásy.

Jde se mi docela dobře. Nic mě extra nebolí. Vidím před sebou velký kopec, kam směrují moje kroky. Rozhlížím se a kolem jsou ohořelé stromy. Tolik utrpení tady bylo. Celé území je ohořelé, černé a smutné. Stoupám a zase mi to přijde, že už musím být na nejvyšším kopci. Opak je pravdou, jsem teprve na začátku. Otvírám bránu, která tu je kvůli koňům, aby neutekli. Výhledy jsou jako nakreslené, kochám se každým krokem. Stále stoupám, stoupám, za zatáčkou se objevuje další stoupání, pak další. Je to nekonečné. Za další zatáčkou vidím koně. To už musí být vrchol!

Fotka s koněm nesmí chybět, jinak jste na primitivu ani nebyli! 😀

Nahoře začíná citelně foukat a všichni se začínají oblíkat. Míjím skupinku poutníků, se kterými jsem byla v prvním albergue. Ptají se mě, zda mám rukavice. RUKAVICE? Tak ty nemám. Všichni vytahují teplé čepice, rukavice a oblékají. A sakra. S tímhle jsem nepočítala. Prý je nahoře ještě sníh.

Fučí šíleně, ale já kolem kapuce dávám ještě tlustou čelenku, aby mi nefoukalo do uší a je mi dobře. Jediné, co opravdu pociťuji je chlad na ruce, velký chlad. Taky je po včerejšku promáčená zem a v té největší zimě a větru šlapu do kaluže a chodím v mokrých botech.

Čeká mě další kopeček nahoru, zdá se v pohodě. Zdání mě klame, je to šíleně strmé a moje lýtka jsou v ohni. Zastavuji se každých pět kroků a odpočívám. Vyšlápnu nahoru a tam nádherná, čistá příroda. Sníh, mlha a nikde nikdo. Promáčená cesta mi radost nedělá, ale ty výhledy, TY VÝHLEDY stojí za to ❤️.

V mlze se necítím dobře, nevidím tu žádné značky, tak se držím mapy v aplikaci. Začínám pociťovat únavu a hlad. Dnes jsem měla jen sladkosti, banán a snakové párečky. Na trek do hor je to velmi bídné jídlo. Cesta přes pohoří se zdá nekonečná. Bolí mě plosky nohou, kotník, motám se. Moc si to teď neužívám. Ale ty výhledy… ty mi dodávají trošku energie. Dohání mě paní s kolem. Ta je borka teda, v tomhle terénu a na kole. Prý trénuje na nějaký závod. V dálce už vidím silnice, snad už budu v tom městě. Podle mapy ani zdaleka, ještě mě čeká dost kilometrů.

Jak poznáš poutníka na pokraji sil? Má stejný výraz jako já- viz foto 😀🥵.

Do městečka mě čekala ještě pěkně dlouhá cesta. Konec jsem si vůbec neužívala, snažila jsem se přežít a dojít. V hlavě mi znělo TAXÍK, TAXÍK, POTŘEBUJI TAXÍK. Ale šla jsem dál. Míjela jsem další les, který byl celý ohořelý. Z toho mi bylo smutno.

Všichni, kdo mě míjejí se usmívají, vypadají fresh a plní energie. To mě trošku zlobí, ale pak si znovu připomínám, je to moje cesta, moje emoce, moje bolest, žádné porovnávání.

Dojdu do města a utíkám (čti: plížím se jak šnek, který má vlčí hlad) do restaurace. Objednávám si menu o 3 chodech- polévka, steak s brambory a dezert. Mňam! To mi bodlo. Pán mi sděluje, že má vedle alebergue, tak můžu u něj přespat. Udělám to, protože mě moje nohy už skoro nenesou a potřebuji sprchu. Když vstávám ze židle, nemůžu rozchodit nohy. Majitel restaurace a albergue se nabízí, že mi pomůže. Bere mě pod ramenem a pomáhá mi na ubytovnu. Zároveň mi něco říká, nerozumím mu, mluví pouze španělsky. Pak pochopím. Říká mi, že smrdím 😀😀😀😀. Děkuji pane, to jsem bez vás vůbec nevěděla!

Na ubytovně je zima, ale jestli jsme říkala, že všude byla zima, tak tady byla echt zima. Připadala jsem si jako ve studeném sklepě, kde je ta zima zažraná do všeho. Šla jsem mu říct, aby pustil přímotop- jeden na velkou místnost. Sprcha mi udělá dobře, vyperu si prádlo a pak si jdu ještě sednou do restaurace na teplé kafe.

Sedím, plánuji si trasu na zítra a najednou slyším češtinu. Zdravím se s kluky, kteří budou spát taky na albergue. Nakonec jsme tam jenom 3. Když se ubytují, dáváme si znovu menu, které bylo na oběd a víno. Velkou část jídla nedojím, a tak si ji beru zítra s sebou. Sice mám většinu dne hlad, ale když mám poté jídlo, tak jsem ráda, že sním oběd a další jídlo (svačinu, večeři) do sebe nenasoukám. Bavíme se, je to fajn. Na chvíli zapomenu na své trápení a bolest. Je mi fajn. Možná je to společností, možná vínem?