#13 MÁ CESTA DO SANTIAGA- 10. DEN

Grandas de Salime- Fonsagrada

26 km

Dnes má pršet, tak hurá do dalšího dne. Celé tělo a lýtka mě přestaly bolet zhruba sedmý den. První týden byl hodně o těle a překonání se po fyzické stránce. Od osmého dne je to hodně o hlavě. Nemůžu, trpím, mám hlad, už neudělám ani krok, ale pak zase ujdu kolem 25 km. Zázrak.

Jediné, co mě hodně limituje je bolest kotníku, která neustává a bolest kolene (není to tak hrozné). U kotníku se každý den bojím, abych nebyla krůček od zlomeniny. Je to intenzivní bolest.

Jako vždy začíná můj den parádním dlouhým kopcem, tentokrát po silnici. Je to trochu nudu, protože je mlha, výhledy žádné, tak si chvíli nahrávám myšlenky na diktafon (appka v mobilu) a potom se fotím 😀.

Předemnou jdou dva dědové, vypadají tak na 80 let, říkám si, tak ty musím předejít. No, ani prd. Metelí rychlostí blesku a mě je lehce stydlo. Proč jsem víc netrénovala? Proč jsem šla vůbec tuhle trasu? Proč jsem si nezjistila víc informací o terénu? Proč, proč, proč?

Au, tyhle myšlenky dokáží pěkně zabolet. Nádech, výdech. Nechávám je za sebou. Znovu si připomínám, že porovnávání se mi cestu dokončit nepomůže, je to jen překážka, kterou si sama dělám. Ano, většina lidí tu má dost natrénováno a jdou rychle. Mě potkalo zranění kotníku, proto jdu pomalu, ale jdu. Jsem přece dobrá! Moje tělo je dobré.

Ocitám se v jiném regionu- Galicie. Změna je vidět na přírodě i na značení. Dnešní další kopec nahoru k větrné elektrárně byl fuj. Přijde mi, že moje energie je každý den nabitá na 5 % a tu celý den ždímu. Nějak mě to přestává bavit. Je to hodně intenzivní. Po kopci nahoru následuje dlouhý kopec dolů a to je průser. Můj kotník to nedávám. Každý pohyb je intenzivní bolest, zpomaluji na rychlost šneka seniora a sestupuji kopec. Poprchává, je mokro, klouže to. Je mlha, jdu sama, mám blbou náladu. Brečím. Nadávám. Je to hodně intenzivní.

Pak sestoupím o kus dál a mlha je pryč, začínají být výhledy a mě je znovu hezky. Když se podívám na počet kilometrů, kolik ještě musím ujít, tak nálada opět potemní a je mi do breku.

Cestou potkávám jen pár poutníků.

Vesnice Silvela, ha, to je vtipné 😀. To si musím vyfotit. Energii mi dodávají takovéhle kraviny a fotky z domova. Pak taky jídlo, ale to samozřejmě nemám, tak si dávám poslední proteinovou tyčinku.

V dálce začínám vidět městečko, podle mapy to musí být ONO! Sotva se ploužím, ale to už dám. Město je samozřejmě na kopci a cesta vede nejprve do kopce, pak z kopce a pak do prudkého kopce. Jak v této fázi vypadám- podívej se na fotku. Už nemám sílu se smát, ani brečet, jen prostě nezastavuju a jdu.

Do města jsem se vyškrábala a začalo dost pršet. Dneska potřebuju být sama, nemám na nikoho náladu a chci mít soukromí. Nacházím penzion a domlouvám se s paní na pokoji. Vůbec mi nerozumí, tak využívám ruce, nohy a GOOGLE PŘEKLADAČ.

Mám OPĚT ultra velký hlad a meníčko je čtyřchodové. První chod jsem nevyfotila, druhý chod byly chobotnice. No, na první pohled mě to neláká, ale hlad je velký. Pojď do mě chobotnice. Druhý chod byl steak s hranolky a jako dezert jsem si mohla vybrat asi z pěti druhů. Dala jsem si kávu, který byla odporná. Odcházím jako najedená a spokojená kulička.

Sedím v docela hezké restauraci, vše je načančané, kolem místní lidé na obědě a já smradlavá, spocená, ale konečně zasycená. Vedle u stolu na mě paní divně kouká. No nevím, to nikdy neviděla poutníka? 😀 Vždyť všichni musíme vypadat a smrdět stejně 😀.

Takováhle hostina vyšla ne 30 eur, ostatní menu byly kolem 16-17 eur. Po vydatné obědo-večeři jdu na svůj pokoj. Zalezu do spacáku, postarám se o své nohy a odpočívám. Už si to tolik neužívám. Přijde mi, že každý den je krize o něco hlubší, vždy přijde něco dalšího, co mě srazí více na kolena. To dno je snad nekonečné.
Co mě neustále překvapuje je mé TĚLO. Tohle všechno ušlo. Za těhle podmínek? Je jedinečné! Celá cesta byla jedním z nejsilnějších a klíčových momentů (po mindfulness), které mi pomohly skamarádit se s mým tělem. Je to můj parťák, který mě podrží na téhle bláznivé výpravě a já jsem za něj nesmírně ráda!

Zároveň mi přijde, že už brousím hranu. Bojím se, že si přivodím únavovou zlomeninu kotníku nebo něco jiného, co budu muset léčit delší dobu. Pomalu se ztotožňuji s myšlenkou, že skončím dříve.