#14 MÁ CESTA DO SANTIAGA- 11. DEN

Další náročný den, bude poslední?

Fonsagrada- O Cádavo

24 km

Nechci, aby jsi z mého vyprávění pochytil jen hrůzu a bolest 😀. Ano, zažívala jsem bolest spojenou především s kotníkem, která mě dost limitovala a také měla za následek další kroky, které si ještě řekneme. Chci být zcela autentická a popsat ti, že to není procházka růžovou zahradou. Cesta Camino primitiva je OPRAVDU NÁROČNÁ. Jdeš neustále nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů, a to v chladnu, dešti a s nedostatek jídla. Zároveň je na ubytovnách/pensionech nebo hotelích velká zima, a tím myslím opravdu velká zima. Taková, že si navlečeš všechno oblečení, zalezeš do spacáku, přikryješ se dekou a stále se klepeš zimou.

Před cestou jsem trénovala, chodila jsem, cvičila jsem- lehce 😀. Potom jsem na tři týdny onemocněla a měla antibiotika. Dobrala jsem je asi 5 dní před odletem. Po nemoci jsem neušla skoro ani kilometr, myslela jsem si, že neodjedu. Nakonec jsem se nadopovala vitamíny a mé tělo bylo připraveno (asi) na pouť. Nečekala jsem, že to bude až takhle náročné. Nečekala jsem, že hned první den mě začne bolet kotník a bolest se potáhne celou cestou. Ale byla to součást. Mělo mi to něco dát a něco mě to naučit. A co tím myslím? To ti řeknu v dalším článku.

Na další den jsem psychicky připravená nebyla. Na bolest jsem si už zvykla, přizpůsobila tomu tempo, ale viděla jsem se už doma. Někde si tak týden odpočinout, dát dohromady ten kotník a pak pokračovat. To by bylo nejlepší.

Realita byla taková, že opět pokračuji a jdu. Počasí je nic moc, mlha, poprchává, zima. Ostatně, jako každý den. Snažím se, abych si užila každou minutu, pozoruji přírodu, zvířata, své myšlenky i emoce a pracuji s nima. Má cesta je hodně o mě. Učí mě toho spoustu. Hned po několika km na louce, kde nic není začne velký vítr a během vteřiny neuvěřitelně pršet. Rychle odhodit batoh, nandat pláštěnku, pláštěnku na batoh, poté nahodit batoh zpátky. Ach ne, něco se mi zaseklo. Do toho lije jako blázen. Ostatní poutníci už odešli. Sakra, kdo mi pomůže. No nic, tak znovu dávám dolů batoh (připomínám, že má přes 10 kg 😀), nandavám ho jinak a heuréka, vyšlo to. Nepromokavé ponožky už nestíhám, takže mokro v botech bude za 3, 2, 1…

Po chvíli přestává, tak znovu batoh dolů, zandat pláštěnku a jde se dál. Je šedo, mlhavo a počasí odpovídá mé náladě. Mapa mi hlásí se ještě několik posledních kilometrů do vesničky, kterou jsem si vybrala za svůj cíl. Samozřejmě, že cesta do vesnice vede tak, že musím projít kopce nahoru a dolů, jinak by to byla nuda 😀.

Při posledním úseku začíná poprchávat, nic nového. Malý déšť se mění ve velký, velký v liják, liják v něco ultra velkého. Fučí vítr, déšť padá ze všech stran a já nemám suchého už vůbec nic. A to mě čeká ještě pár kilometrů do vesnice. Jdu po kamenech, klouže to. Najednou se udělá velká mlha a já nic nevidím, začíná lesík, sestupuju dolů z kopce po kamenech a mě poleje strach. Co když se tu natáhnu? Co když tu umřu? Ano, reálně jsem si nadělala do gatí…

Pomalinku sestupuju dál, někdo mě předchází a já vidím jeho obrys, to mě uklidňuje. Blížím se k vesnici a déšť připomíná sprchu, kterou si dáš večer na osvěžení. Tentokrát to osvěžující nebylo. Kape to ze mě šíleně, batoh bude durch mokrý. Moje zbytky energie zmizely s posledními kapky deště.

Jdu do albergue, měl by tam být zároveň penzion, kde chci zůstat, sama. Když mě paní vidí, rychle mě vyvádí zase ven a bere mě do garáže, kde sundám pláštěnku a poté cupitáme zase zpátky. Chudáci. Celý penzion bude jako od prasátek. Všude je voda. Objednávám si pokoj, je dražší než jsem čekala, ale už z toho necouvnu. Na pokoji je šílená zima. BOŽE? ZAHŘEJU SE TU NĚKDY? Nejspíš ne.

Máš velký hlad, tak si dávám sprchu a chci jít ven. Ale co si vezmu na sebe? Botasky jsou jeden velký bazén a budu ráda, když mi uschnou do dalšího dne. Tak si beru ponožky a pantofle 😀. Mám hlad! Takže na to kašlu.

Restaurace je v hotelu, tak se cítím lehce trapně za svůj outfit, ale hlad je silnější. Opět mám 3 chodové menu, polévka na zahřátí, steak a hranolky- to bude asi místní specialita nebo nevím, jím to skoro pokaždé a na závěr výběr asi z pěti druhů dezertů. Žádný dezert mě tu neoslovil tak, že bych si ho musela dát znovu. Zato maso, to tu umějí!

Po jídle si jdu nakoupit do supermarketu na další den. Venku stále prší, já pobíhám jen v ponožkách, ale je mi to jedno.

Jdu na penzion a jako první na mě padne ta nechutná zima, která je všude. Beru na sebe znovu všechno oblečení. Naštěstí mám nepromokavý vak na oblečení a oblečení přežilo v suchu i obrovský liják!! Doporučuji ho všema deseti. Přikrývám se dekou, prostěradlem a stále se klepu. Přijde mi, že mám horečku. Beru si lék na bolest a doufám, že mi bude líp.

Není.

Asi už je toho až moc, noha, nachlazení, únava, vyčerpání.

Jaký bude zítřek to netuším. Jsem jen kousek od Luga, dívám se na taxi služby, že bych si tam popojela. Pak je mi z toho trapně, tak se dívám na cestu, ale to je minimálně den chůze. Autem to bude 20 minut. Rozhodnu se až ráno. Teď to jdu zaspat…