# 8 MÁ CESTA DO SANTIAGA- 4. DEN

Grado- Cassazorrina (5 km před Salas)

19 km

Hned ráno se loučím s karimatkou, má poprchávat a nedomyslela jsem, jak karimatku upevním i s pláštěnkou. Tak ji nechávám na pokoji, třeba někomu ještě poslouží.

Sejdu dolů do baru na snídani, jsou otevřené dveře a vidím, že je venku pěkně mokro. Děda, který dneska obsluhuje mi nabídce kávu a sladké pečivo za pár euro. Dávám si teplou a dobrou kávičku a k tomu přikusuji croasant. Hned od rána je puštěná obrovská televize a v ní zprávy, dívám se, co se ve Španělsku děje. Kolem dveří prochází několik poutníků. Dojím své jídlo a vyrážím. Ubytování bylo skoro na konci městečka a krásně na trase, takže jsem prošla pár ulic a už jsem viděla velký kopec. Uffff. Po tom kafi a pečivu se mi do kopce jde pěkně ztěžka. Funím, bolí mě nohy, nejde mi to, je mi vedro. Zastavuji se v kopci a sundávám bundu. Mám opět jen spodní termotriko a nahoře triko s dlouhým rukávem, nákrčník a legíny (tak jsem chodila snad každý den). Do kopce mě předchází tři poutníci. Nechávám je jít.

Dostávám se dál, jdeme stále po asfaltové silnici, kde naštěstí nejezdí auta. Otevírá se přede mnou krásná kraji a velký kopec, vypadá to, že jdeme na něj. Ano, šli jsme. Asfalt, drobně prší, vedro, úseky naklopené pekelně, takže lýtka dostávají pořádně zabrat. Když už si myslím, že jsem na kopci, tak přijde další ještě více strmý kopeček. Ale už to vypadá, že tam budu. Hned na vrcholu je nějaký klášter a poté mě čeká cesta dolů (OMG!! 😀🥵). Začíná dost foukat, tak se zastavuji, abych si dala bundu.

Sundat batoh dolů je nadlický výkon. Byť ho na zádech skoro necítím, tak dostat ho na záda je makačka a raději dělám to, že si jídlo dávám do kapes, kam dosáhnu, abych celý den nemusela batoh sundavat. Teď potřebuji bundu a ta je v batoh. Než si stačím sundat batoh, tak mě míjí asi 20 poutníku. Nandávám si batoh a moc to nejde, celé se mi to zamotá. Najednou přiskakuje nějaká paní a začíná mi pomáhat. Jsem dojatá 😍 a cítím se tu moc hezky! Každý si cestou pomáhá.

Píše mi operátor připomínku, že mi se mi za pár minut restartuje telefon a bude několik minut trvat než naskočí (něco tam měnili a informovali mě dost dopředu), ale zrovna to vyšlo na dnešek a já jdu stále podle mapy v mobilu. Naštěstí jdu za skupinkou poutníku, tak se jich držím. Jdu a jdu a oni najednou nikde. Mobil vypnutý, panika. Pak si všimnu šipky doleva, jdu po ní, trošku běžím, ať je doženu, ale nic. Většina chodí strašně rychlým tempem. Mobil už se zapíná, já jdu džunglí a necítím se vůbec dobře. Potřebuju někoho vidět nebo mít zapnutou mapu. Za zatáčkou se objevuje batoh jedné paní, ufff. Uklidňuju se a nechávám mobil, ať se restartuje.

Značky jsou skoro všude, ale zrovna na úseku, kde je potřebuješ, abych se ujistila, že jdu dobře, tak tam nejsou 😀.

Pokračuji dál do městečka, kde má být nějaká restaurace, je teprve 10 hodin a nevím, jestli někde seženu jídlo. S sebou nemám skoro nic. Jdu si nakoupit zásobu náplastí (každý den si dávám čtyři a moje zásoby se tenčí). Cestou se dívám na restaurace nebo obchody, ale nic se mi nelíbí. Tak pokračuji dál. Za městem je -světe div se- opět kopec. To je asi místní tradice, že každé město je hned u kopce.

Tak funím znovu nahoru po silnici. Většinou jdu sama. Jen občas někoho vidím před sebou nebo mě někdo předchází. Cítím se dobře a nebojím se. Vlastně je mi dobře. Nechci se s nikým bavit.

Dneska mohu dojít až do Salasu, ale už jsem dost unavená. Navíc už asi hodinu prší. Dívám se na mapu a vidím, že 5 km před Salasem je vesnice, kde je albergue, které je moc hezké. Rozhodnu se, že tam zavítám.

Odbočuji z trasy a najednou slyším volání. „Hééj, cesta je tudyma“. Volám zpátky, že vím a že tu zůstávám. Paní mi mává nazpátek a já jsem znovu dojatá, jak tady o sebe poutníci pečují. Nejspíš si myslela, že jsem zabloudila a volala na mě, abych se vrátila ❤️.

Když píšu tyhle řádky tak mám husí kůži z toho krásného pocitu sounáležitosti, který jsem tam zažívala.

Albergue je nádherné! Přicházím tam a jsem tam první. Ptám se jestli mají nějaké jídlo a nabídnou mi menu o dvou chodech, nejprve polévka s chlebem a poté vepřové maso na mrkvi. Mňam! Teplé jídlo po tomhle dlouhém dnu ve vlhku a chladnu mi bodne.

Jdu si dát sprchu, rozvěsím si prádlo kolem postele (máme palandy) a odpočívám v „obýváku“. Čtu si knížku, dívám se ven a snažím se zahřát. Pocitově je tu asi 5 stupňů, nevím, jak mi tu uschne prádlo. Přeju si, aby sem nikdo nepřišel a byla jsem tu sama. Je to můj první den, který trávím na ubytovně. Přání se mi nevyplní a po skoro dvou hodinách přichází první poutník. Poté, kolem 6-7 hodiny přichází další čtyři. Celkem je nás tu šest. Jsou to milí lidí, většinou starší. Velká část z Německa a jeden Polák, smějeme se tomu.

Jak na tom jsou moje nohy?

Hrozně! Poté, co jsem přišla, osprchovala se, mi nohy „ztvrdly“ a já nemohla vůbec chodit. Neodkázala jsem si představit, jak to ráno rozchodím a vyrazím na další etapu. V hlavě mě napadlo, že tohle je snad můj konec. Navíc mě dost začal bolet kotník. Beru si lék na bolest a mažu si kotník a celá lýtka mastičkou. Doufám, že to zabere.

Pusť si video z prvních čtyřech dnů moji poutě.