# 9 MÁ CESTA DO SANTIAGA- 5. DEN

Cassazorrina-Tineu

27 km

Ráno brzy vstává jeden pán a ještě za tmy vychází. Já si sebou nebrala čelovku, tak vyčkávám a kolem 7 vycházím ven. Při vstávání se budí všichni ostatní a u mě začíná boj. Nemám ráda, když si musím dojít na záchod před někým a nemám soukromí. Koupelna je spojená se záchodem a hned vedle je ložnice. Takže si na záchod nedojdu a trpím. To byl potom jeden z hlavních důvodu, proč jsem si dál kupovala samostatné pokoje, protože si na záchod před někým jiným nedojdu a nechci se 💩 po cestě.

Budím se s bolestí nohou, nemůžu na ně vůbec došlápnout a chodím tak, že pajdám. Nevím, co mám dělat. Namažu si nohy krémem a vydávám se na trasu.

Na albergue dělají také snídani, ale až od 8 hodin, to je čas, kdy já už jsem na trase. S sebou nemám žádné jídlo. Na mapě hledám, že v Salasu je supermarket, tak tam si koupím snídani. Cesta by mi měla zabrat necelou hoďku a poté bude jídlo. S touhle představou se mi pokračuje dobře.

Východ slunce mi dodává energii, líbí se mi na trase. Nohy mě při došlapu hodně bolí, ale jdu. TO PŘECE DÁM. Blížím se do Salasu a hned na trase je supermarket. Jsem tam v 8 hodin a otvírají v 9:00 !!!!! No sakra, tak to umřu hladem dneska. Čeká mě dost stoupání a hodně dlouhá cesta bez obchodů. Chce se mi brečet, ale nejde to, nemám energii.

Začíná má první velká krizovou. Mám velký hlad, nemám dost vody, bolí mě šíleně nohy a co teď? Míjím automat, kde mají sušenky a pití, tak si kupuji alespoň kinder bueno. Hlady neumřu, juch. Za městem začíná pomalu kopeček, který se potáhne skoro dvě hodiny. Je dlouhý, ale pozvolný a jde se v krásné přírodě. Připadá mi to jako deštný prales. Jdu opět sama. Vidím odbočku na vodopády a zároveň je slyším, mám touhu se na ně podívat, ale jsou to kroky navíc a navíc z kopce- tzn. zpátky to bude do kopce. Vodopády počkají. Pokračuji dál.

Pokračuji a říkám si, to už snad musím být na kopci, už jdu dost dlouho. Podívám se na mapu a tam:

Do pr**le jsem teprve v půlce kopce! Potřebuju na záchod, mám hlad, nohy jsou v křeči a já jsem teprve v půlce. Postěžuji si, zanadávám a jdu dál. Ke konci kopce je docela pekelné stoupáníčko.

Když výjdu nahoru čeká mě chvilka rovinky, jdu po dálnicí a pocitově jsou snad 3 stupně, fouká studený vítr, tak si dávám nákrčník přes nos a pusu a dýchám teplejší vzduch. Doufám, že neonemocním 🤨.

Míjím další kostelíček, kde si mohu vzít razítko.

Jdu vesnicemi a kolem mě jsou boží výhledy na velké hory. To miluju! Kvůli kopcům tu jsem. Na mapě vidím, že mohu dojít do dřívějšího městečka, kde je ubytovna a nějaká kavárna s jídlem. Zastavuji se v kavárně a přivítá mě nechutný, špinavý pajzl. Mám takový hlad, že je mi to jedno a objednávám si horké kafe a bagetu. Moc se mi tu nelíbí a nechci tu zůstávat, tak pokračuji v chůzi dál.

Lituju, že jsem pokračovala dál. Už nemůžu, nohy za sebou vleču. Začalo mě bolet levé rameno a nevím, jak si od bolesti ulevit…

Pak se otevřenou další výhledy a já jsem dojatá tou krásou. Přicházím do města Tineu, kde je nádherně. Jdu se ubytovat do pensionu a beru si vlastní pokoj (hlavně kvůli tomu záchodu 😀). Po teplé sprše se jdu projít do města a nakoupit. Mají tu nejhezčí a největší supermarket! TADY ROZHODNĚ DOPLŇ ZÁSOBY. Beru si jídlo na oběd/večeři i zítřejší den. Na penzionu je opět šílená zima, vyprané oblečení nechce schnout. Jsem zabalená ve všech věcech, spacáku a peřině a klepu se zimou. Zatopili asi kolem 20 hodiny na cca hodinku.

Začínám na sobě pociťovat únavu a nastydnutí. Bolí mě svaly, tělo, hlava, je mi slabo. To je krásná kombinace, když to nejtěžší mě teprve čeká. A co je ještě lepší? Zítra má celý den pršet! Přemýšlím, že tu jeden den zůstanu, ale pak si to rozmyslím a budu pokračovat i v dešti. Vždyť proto jsem sem jela, zažít něco, co doma nezažiju. Osahat si své hranice, možnosti a limity.

V pensionu není fén a moje vlasy jsou nechutně mastné. Nedá se nic dělat, pokračuji v nich i do dalšího dne a poté do dalšího, dalšího a dalšího 😀.

Nohy mě bolí dost, bolí mě kotník, koleno, lýtka a čtyři puchýře na ploskách nohou. O vše se každý den starám. Kotník si dokonce zafačuji, aby byl zpevněný. Má chůze připomíná ploužení, jdu šnečím tempem, ale jdu. Je to přece moje cesta. Nepotřebuji se s nikým porovnávat 🙂

U těch zásob jídla je to těžké. Nemůžeš se spoléhat na to, že na ubytovně, kde spíš budou vařit, protože někdy tam nevaří a někdy vaří až v pozdních hodinách (kdy já už spala). Nakoupit si můžeš jen věci, které vydrží bez lednice. Do batohu toho tolik taky nenarveš, protože nechceš do kopce tahat kilo jídla navíc. Logistika jídla byla jednou z těžkostí, která mě na trase potkala. Některé dny jsou reálně trpěla hladem a přecházela velké kopce bez pořádného jídla (ano, čokoládu nebo proteinovou tyčinku jsem měla).

Tineu je město, kam chci na aktivní dovolenou. MILUJU to tady ❤️ Dokonce míjím chatu na prodej s tímto božím výhledem 😍.