#16 MÁ CESTA DO SANTIAGA- 15. – 17. DEN

Lugo-?

Ráno se budím do lehce upršeného dne. Čekala jsem něco jiného? Ne. Ještě včera večer jsem si zarezervovala albergue, do kterého chci dojít. Napsala jsem jim na WhatsApp zprávu v angličtině a dne ráno mi odpověděli, že semnou počítají. Tahle rezervace ubytování se mi moc nelíbí, ale to k téhle části trasy asi patří. Vycházím s úsměvem na rtech, který přejde velmi rychle… Vycházím docela brzo, trasa vede přes historické centrum. Tam narážím na poutníky, další poutníky, další poutníky, další poutníky. Jdu za nima, překáží mi, předcházím je, pak předchází oni mě. Pak jdu za kluky, kteří šli nejprve velmi pomalu, ale když je chci předejít, tak začnou zrychlovat. Jdu jim doslova za zadkem. Jdeme rychle. Nebaví mě to. To takhle bude celá trasa? V houfu jako ovce? Pokračujeme až na okraj Luga, pak začíná kopeček. Pak začíná víc pršet a foukat. Jdeme po cestičce podél silnice. Vypadá dobře, ale někde je natolik zmáčené, že je to jako koryto řeky. Jdu asi hodinu a už mám vodu v botech.

Jak jsem nasadila rychlé tempo ze začátku, tak teď už je můj kotník dost KO. Odpočinek na hotelu mi prospěl, ale kotník se rozhodně nezahojil. Bolí to. Jdu dál. Dnešek mi vůbec nesedí. Spousta lidí, mokro v botech. Au, bolest zesiluje. Dívám se, kolik kilometrů mám ještě před sebou a docela dost. Už je to kolem 90 Km do Santiaga. To je neuvěřitelné.

Už jsem asi deset kilometrů od Luga a já pajdám, noha mě bolí a já přemýšlím, co dál. Takhle to nechci. Bojím se o sebe. Nepřipadá mi to normální cítit tolik bolesti v kotníku. Přemýšlím. V hlavě si řeknu, že to asi otočím zpátky do Luga a pojedu domů. Z Luga mám více možností, jak se dostat od Prahy než z nějaké vesnice, kam teď jdu.

Tak jsem asi rozhodnutá. Zastavuju se. Začne šíleně pršet, v minutě jsem durch mokrá. Já začínám brečet a otáčím své kroky směrem zpátky do Luga. Emoce ve mě bublají, směsice smutku, bolesti, zklamání, radosti se dostává ven. Moje vnitřní počasí je stejné jako to venku. Nechávám to plynnou. Jdu zpátky a míjím další poutníky. Někteří mě zdraví a někteří přidají informací, že cesta je ve směru, kterým jdou oni. Mávám jím a brečím ještě víc. Je to náročné. Je náročné ukončit trasu předčasně. Trasu, o které sníš několik let!

Já to nevzdávám, celá trasa byla mým cílem (nikoliv samotné Santiago, to je jen symbolický konec).

V hlavě mě napadne myšlenka, že bych si přála, aby mi zastavilo nějaké auto a odvezlo mě zpátky. Nechce se mi jít 10 km a už vůbec ne v tomhle počasí. Několik aut projede, ale pak mě přepadne strach a raději nechci, aby někdo zastavil. Po pár minutách chůze zastavuje auto a někdo na mě volá. „Paní, chcete pomoc?“ Je tohle anděl? Ale, co když mě někde zamorduje?

Jdu za pánem k autu a říkám mu, že mám zranění a že potřebuji zpátky do Luga. Sděluje mi, že mě tam hodí, ať si naskočím do auta. Brečím dojetím. Jsem celá mokrá a je mi trapně, že mu zamáčím sedadlo. V hlavě si říkám, jestli to jsou poslední minuty mého života nebo jestli mě opravdu doveze do města. Pán vytahuje vizitku a říká mi, že je průvodce na camino primitivo. TAK TOHLE JE MŮJ ANDĚL.

Pán mě doveze až na autobusák, chci mu dát pár eur, ale nechce. Brečím znovu. Je to moc hezké gesto. Jdu si sednout do kavárny a přemýšlet, co budu dělat dál. Převlíknu se do suchého oblečení (ano, čti do pyžamo, ponožky a pantofle 😀), dám si něco dobrého a teplého. Dívám se na autobusy do Madridu, ale na dnes už není žádný volný lístek. Musím tu znovu přespat. Hledám hotel a v centru se mi jeden líbí. Na zítřejší den si zarezervuju lístek na autobus a poté stejný hotel v Madridu u nádraží. Další den rezervuji letenku do Prahy. Fuj, letenka stojí jako obě letenky, které jsem měla tam a zpátky.

Je mi teď krásně. Jsem naplněná krásným pocitem, že jsem tu byla a ušla tolik kilometrů. Že jsem se odhodlala a odjela. Že to moje tělo zvládlo. Na další část etapy můžu přijet kdykoliv jindy.

Ve většině kaváren barů jsou automaty a je běžné, že tam lidé chodí…

Když budete v Lugu, chci vám dát tip na skvělý Burger v GOIKO. Je v centru a stojí to za to! Já si udělala rezervaci, ale ve všední den a kolem poledne tam nebylo tolik lidí.