# 10 MÁ CESTA DO SANTIAGA- 6. DEN

Tineu- Bores

19,5 km

Deštivý den, žádné jídlo do hor a nejhorší ubytovna, kde jsem se cítila jako bezdomovec, ano, to byl šestý den.

Ráno se probudím do mlhavého rána. Na pensionu byla snídaně v ceně, tak na ní jdu a k velkému překvapení snídaně obsahuje pouze balené mini muffiny, kávu a marmelády. Sním dva mini muffinky a zbytek si beru na cestu.

Zjistila jsem, že celý večer pršelo a prší dál. Natahuji pláštěnku, nepromokavé ponožky a hurá na nový den. Dnes bych měla dojít do městečka, které je kousek od hospitales route.

Jak je již zvykem, při opouštění města mě čeká kopeček. Pro moji spokojenou duši se začínají ukazovat krásné výhledy. Několik poutníků mě předchází vražedným tempem. Potkávám se se starším pánem, je to muž z minulého albergue. To je radosti při shledání. Máme stejné tempo, tak jdeme chvíli spolu. Ano, mé tempo bylo stejné jako se 70 dědou, kterého bolelo koleno.

Jídla mám tak akorát na dnešní den. V nějakém dalším městečku si musím dokoupit zásoby. Po vystoupání prvního kopce, který mi trval hodinu a tričtvrtě mi začíná být zima. Nahoře fučí, prší a já mám promoklou pláštěnku a mokré botasky. Cestou jsem několikrát přeskakovala říčku, která se valila přes cestu a někdy do takové říčky nebo kaluže stoupla.

Na instagramu dávám možnost pokládat mi otázky a přišla mi otázka, jaké to je jít sama?

Já jsem samotář a introvert, pro mě je samota skvělá. Nevyhledávám záměrně skupiny lidí, maximálně skupiny, které jsou podobně laděné jako já. Cestou potkávám dost poutníků, chodím po vyznačených trasách a nemám strach. Většinu času, když jdu přemýšlím nad základními potřebami. Zda mám dost jídla, vody, případně, kde je seženu. Zda je mi zima nebo teplo a podle toho si přizpůsobuji oblečení. Zda mě něco bolí, něco potřebuji opečovat, apod. Nemám tolik času přemýšlet nad nečím jiným ani dumat, zda mi není smutno. Smutno mi pak někdy je na ubytovně, kde trávím zbylé odpoledne.

NOHY:

Lýtka už mě nebolí, rozchodila jsem to hezky. Větší peklo je kotník. Budila jsem se v noci bolestí kotníku, nemohla s ním pohnout, byla to ostrá, bodavá bolest. Ráno jsem ho namazala a stáhla. Nemůžu na něj plně došlápnout, ale jdu dál. Také mě bolí puchýř.

Bolest, to je velké téma mé poutě. Bolest, kterou prožívám na téhle trase by mě v normálním životě zastavila, sedla bych si na gauč, dala nohu nahoru a nic nedělala. Tady posouvám hranici dál a pokračuji v chůzi. Zároveň to dělám s laskavostí a vnímám své potřeby. Vím, že mohu kdykoliv skončit, popojet si taxíkem nebo si jinak ulevit.

Už mě to nebaví! Jsem promočená, mám hlad, ale nemám místo, kde můžu sundat batoh v dešti. Tak pokračuji dál až na ubytovnu, kde si plánuji jídlo dát. Míjím větší město, ale tady nemůžu zůstat, od hospitales route je to velká vzdálenost a zítra bych tento počet kilometru neušla. Musím pokračovat dál. Ve vesničce, podle aplikace, mají být 2 albergue. Jedno je jeptišek a druhé je soukromé. Samozřejmě mířím do toho soukromého. Cesta se zhoršuje. Jdu polní cestou, která se vlivem deště proměnila v řeku. Čvachtám. Nadávám. Ještě, že mám hůlky! Vesnička je vzdálená pár kilometrů, to už dám.

Dojdu k soukromému albergue a vedle dveří je cedule, že mají zavřeno a otvírají od určité hodiny. Já tu byla o hodinu dříve. Jsou tam telefonní čísla, tak na ně volám. Nic. Volám znovu a na další. Jsem promrzlá, šíleně mě bolí nohy, když stojím. Mám hlad, potřebuji sundat mokré oblečení. Nikdo mi neodpovídá. Píšu zprávu na WhatsApp. Začíná se mě zmocňovat panika, co když je tohle ubytování zavřené? Tady v okolí už žádné není, kromě toho od svatých.

Za chvíli přichází další poutník, také volá na uvedená čísla a nic. Po půl hodině zkoušení mu to někdo vezme a jelikož je to Španěl, tak se ptá, kdy otevřou. Dostáváme zpětnou vazbu, že DNES JE ZAVŘENO. Jdeme tedy na druhou ubytovnu. Ta je zpátky po té řeko-cestě a poté do prudkého kopce. To je za trest! Vidím budovu, vypadá to jako místo pro bezďáky. Venku v zimě se musí zout boty a dovnitř vstupovat bez obuvy. Vstoupím dovnitř a ocitnu se v pidi místnosti, někdo kolem mě projde. Jdu dál a tam další pidi místnost naplněná lidmi, nechutnými palandami. Ty lidi mi přijdou reálně jako bezdomovci, leží tam, pijí, občas se usmějí. TOHLE JE ZLÝ SEN?

Po chvíli si přivykám na podmínky, jdu se osprchovat a suším prádlo. Naštěstí tam jsou dva přímotopy a ostatní poutníci mají oblečení suché. Všechno mě bolí, a tak zalézám do spacáku. Madrace se hezky prohne a připadám si jako v houpací síti. Štítím se něčeho dotknout. Všude je plíseň, rez. Na postely máme deky, ale jejich vzhled nebudu komentovat.

Nestavila jsem se nikde pro jídlo. Jím pouze zbytky ze včera a na zítřejší trasu mi zbývá jen banán, džus, trocha vody a jedny párečky. V této ubytovně si vodu čepovat nebudu. Upíjím jen trošičku vody ze zásob a většinu nechávám na zítřejší těžkou cestu.

Začíná mi být teplo, oblečení mám uschlé, jsem najedená, venku začalo svítit sluníčko. Všechno je hned veselejší. Lidé se smějí, baví se. Potkávám tu prvního čecha, pak další holku. Všichni jsou milí.

Ošetřuju svoje puchýře, vlivem vlhka se špatně hojí. Nohy mě celkově už nebolí, dokonce pociťují energii, ale kotník mě bolí furt pekelně.

Zítra mě čeká nejkrásnější etapa trasy – hospitales route – pekelně dlouhá a náročná trasa. Jdu se na to pořádně vyspat.