„Nechtěla jsem tě zatěžovat“

Mám kamarádku, která vždycky řekne: „Já jsem v pohodě, o mě se nestarej.“ Říká to s úsměvem a vždycky když máte pocit, že by se hodilo zeptat se podruhé, už mluví o něčem jiném. Nedávno mi řekla, že se tři týdny budí ve čtyři ráno a nemůže usnout. Ptala jsem se, proč mi to neřekla dřív. Pokrčila rameny: „Nechtěla jsem tě zatěžovat.“

Ta věta mi zůstala v hlavě, protože ji znám. Říkala jsem ji taky.

Žijeme v době, kdy se oceňuje, že všechno zvládáme. Že jsme samostatné, nezávislé a nikoho nepotřebujeme. Říct „nejde mi to“ nebo „potřebuju pomoct“ zní skoro jako přiznání prohry. A tak si neseme své starosti sami, jako batoh, o kterém nikomu neřekneme, jak je těžký.

Jenže mlčení není síla. Je to často strach. Že nás někdo odmítne, že budeme na obtíž, že nás přestanou považovat za ty, o které se člověk může opřít. Někdy je to i zvyk. Naučily jsme se, že se o sebe musíme postarat samy, a už jsme si nevšimly, že to jde i jinak.

Na kurzu mindfulness jsem pochopila jednu jednoduchou věc: nejdřív si musím všimnout, že mi není dobře. Zní to banálně, ale dřív jsem to nedělala. Napětí v těle, zrychlený dech nebo únavu, která se nezlepšila ani po víkendu, jsem přehlížela. Teprve když jsem se naučila zastavit a poslouchat, začala jsem slyšet i to, co potřebuju. A někdy je to docela malá věc: zavolat blízkému, říct nahlas „dneska se mi to nedaří“.

Překvapilo mě, že ti druzí se často neotočí zády. Naopak.

Možná není největší odvaha zvládnout všechno sama. Možná je to říct jednu větu: „Potřebuju tvoji pomoc.“

Komu byste ji dnes mohla říct vy?

Chcete se naučit všímat si, co skutečně potřebujete? V online kurzu mindfulness Klidná mysl se to za 4 týdny naučíte krok za krokem. Nebudete na to sama, budu vám k dispozici pro individuální podporu: vsimavyzivot.cz/kurz-klidna-mysl-5