Proč se bojíme ticha

Na dětském hřišti sedí na lavičce maminka a před sebou má kočárek. Jednou rukou ho pohupuje, druhou ťuká do telefonu. Co chvíli zvedne hlavu, jestli se starší dcera nezastavila u houpaček. Pak se k lavičce přiřítí kamarádka a zeptá se: „Tak co, jak se ti daří?“ „Skvěle, jen jsem trochu unavená,“ odpoví maminka. A už řeší, kdo se kdy vrátí z dovolené.

Dívala jsem se na ně zpovzdálí a poznala jsem se. Taky jsem byla ta, která pořád něco řeší, a ticho jsem brala jako ztracený čas.

Žijeme v době, kdy se ticho skoro nenosí. V tramvaji koukáme do telefonu, v kuchyni nám hraje rádio, večer seriál. Když máme mezi úkoly deset volných minut, hned je vyplníme. Nejde o lenost ani o povrchnost. Je to zvyk, za kterým často stojí nenápadná obava: co když v tom tichu uslyším něco, co slyšet nechci?

Jenže hluk nic neřeší, jen odkládá. Únava, napětí a pocit, že mě něco tíží, nezmizí, když je přehlušíme. Čekají trpělivě, až bude klid. A ten většinou nepřijde sám od sebe, ale v podobě nespavosti, podrážděnosti nebo ranní prázdnoty.

Naučila jsem se proto dávat si dvě minuty denně. Sednu si, nadechnu se a nic nedělám. Zpočátku se mi to zdálo zbytečné a nepříjemné, hlava křičela seznamem úkolů. Postupně jsem si všimla, že i v hlučné hlavě je pod povrchem místo, kde je klid. Dvě minuty nejsou žádné řešení všech problémů. Ale jsou první chvílí za dlouhou dobu, kdy mě nikdo nepotřebuje, ani já sama.

Je to překvapivě malá věc. A přesto je po ní den trochu jiný.

Kdy jste naposledy byla dvě minuty úplně zticha, bez telefonu a bez úkolu?

Chcete se naučit zastavit a najít klid i v hlučném dni? V online kurzu mindfulness Klidná mysl se to za 4 týdny naučíte krok za krokem. Nebudete na to sama, budu vám k dispozici pro individuální podporu: vsimavyzivot.cz/kurz-klidna-mysl-5